Pracuju v restauraci U Zlaté husy v Brně už sedm let. Za tu dobu jsem viděla leccos — oslavy, pohřby po obřadu, nabídky k sňatku i rozchody nad koprovkou. Ale tenhle oběd si pamatuju přesně.
Byla neděle, půl jedné. U okna seděla rodina, šest lidí. Starší paní v béžovém kostýmku, její muž, dvě dcery, jeden zeť a dvě děti. Objednali svíčkovou, řízky, dvakrát smažák pro děti. Všechno probíhalo normálně. Teda skoro.
Mladší z dcer, Alena, byla celou dobu zticha. Seděla vedle manžela Romana, ale nedotkli se ani lžičkou. On se smál nahlas, naléval matce bílé víno, vyprávěl něco o kolegovi z opravny, jak tam mají nový zvedák. Stará paní se na něj dívala jako na svatý obrázek. „Roman je zlatej,“ řekla dvakrát. „Alena má štěstí.“ Alena krájela řízek na malé kousky, které pak skládala na kraj talíře. Nesnědla skoro nic.
Já jsem zrovna sbírala prázdné talíře od vedlejšího stolu, když jí zazvonil telefon. Ani se nehnula. Ten zvuk patřil jemu.
Roman sáhl do kapsy, koukl na displej a zbledl. Rychle to schoval. Ale Alena se natáhla přes stůl a vzala mu ten telefon z ruky, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Nikdo si toho skoro nevšiml, jen já. A pak se to stalo.
„Co je? Přečti nám to,“ řekla Alena. Hlas měla klidný, ale ruce se jí třásly tak, že musela telefon položit na ubrousek.
Na obrazovce svítila zpráva: „Chybíš mi. Kdy zase řekneš, že jdeš ke známýmu na ryby?“
Ztichlo to u nich. Stará paní přestala žvýkat. Roman chtěl telefon sebrat, ale Alena ho před ním posunula blíž k jeho matce.
„Tak povídej. Kdy zase řekneš, že jdeš na ryby?“
V tu chvíli mi na baru spadl tác s mokrým hadrem. Klasika. Musela jsem se sehnout a utřít zem. Když jsem se zvedla, stará paní už byla rudá jak řepa a šeptala nahlas, že takové věci se přece neřeší před lidma. Teď mluvím o sobě, ne o ní. Ale nemohla jsem si pomoct.
Viděla jsem Romanovy ruce. Pořád svíraly okraj stolu, klouby bílé, jako by ho chtěl rozlámat. Nebránil se. Neřekl nic jako „to je hloupost“ nebo „to je moje bejvalá“. Jen tam seděl a koukal do talíře, kde mu zůstala půlka svíčkové. Ta omáčka stydla a dělal se na ní škraloup.
„Tak já to řeknu za tebe,“ pokračovala Alena. A řekla to. Všechno. Že už je to sedm měsíců. Že našla zprávy v jeho mobilu, když ho nechal ležet v předsíni. Že jí už dvakrát přijela žena jménem Dana až k domu, a pokaždé otočil auto a jel „pro klientskou kartu“. Že jim Dana psala o tom, jak si spolu pronajmou byt v Králově Poli.
Děti seděly u vedlejšího stolu s omalovánkama. Chlapeček si kousal pastelku. Holčička se ptala, jestli může domů. Nechápala, co se děje. Ale chlapec koukal na matku a viděla jsem mu na tváři, že chápe víc, než by měl.
Stará paní se pokusila to zahrát do autu. „Takové věci se v rodině odpouštějí,“ pronesla. „Podívej se na sebe, Alenko. Kdo by tě uživil? Vždyť jen sedíš v lékárně za pultem a prodáváš papírový kapesníky.“
A v tu chvíli Alena vstala. Pomalu, opatrně, jako by se bála, že se jí rozklepou kolena. Vzala ze židle svoji kabelku. Uvnitř měla složený papír, který položila před tchyni.
„To je návrh na rozvod,“ řekla. „Dneska ráno jsem si ho vyzvedla u advokátky v Jurkovičově vile. Budeš ho potřebovat, protože syn bydlí u tebe, když tady bydlíš ty, a adresa trvalýho bydliště je tvoje adresa.“
Tchyně zůstala zírat. Papír se jí klepal v ruce.
„A byt na Hybešově,“ řekla Alena, „je napsaný na mě. Táta mi ho dal, když jsem dostudovala farmacii. Roman do něj nikdy nedal ani korunu. Takže si může vzít svý rybářský pruty, ty si koupil za šedesát tisíc, a může bydlet u Dany. Ta má prý vlastní garsonku, jak jsi nám to loni vykládala.“
Mluvila rychle, ale nezvyšovala hlas. Jen jí na krku naskakovala žíla.
Já jsem zatím roznášela pivo ke dvojce u dveří. Nechtěla jsem u nich stát jako čumil. Ale slyšela jsem dál — stejně to slyšelo půlka lokálu.
Roman se nadechl. „Vždyť ti to přece vysvětlím —“
„Ne. Za sedm měsíců jsi mi nevysvětlil nic. Jen to, že umíš lhát líp, než jsem si myslela. Mami, tobě říkám: on chce být s ní. A já až do dneška chtěla, abys ho měla ráda. Teď to nechci už nikdy. Odjedeme k tetě do Tišnova. Kluk už ví, že se něco děje. Holčička to nepotřebuje vidět, jak se tady hádáme před řízkama.“
Vzala děti, poděkovala mi, protože jsem jim přinesla pití, a neřekla nic. Jen mi kývla. Jasně, teď si říkáte, že to nemohla být tak klidná. Ale byla. Mluvila, jako když úřednice čte protokol. Žádný křik, žádný pláč. Počkala, až si děcka nasaděj bundy, a pak s nima odešla. Šly pěšky přes náměstí, držela kluka za ruku. Holčička se za ní táhla, batůžek jí sklouzával z ramene.
Za barem jsem slyšela, jak někdo v kuchyni řekl, že jim v televizi běží zprávy o povodních. Ale mně šumělo v uších.
Pořád mám před očima tu scénu, jak stará paní sedí nad tím návrhem na rozvod. Jak svírá ten papír oběma rukama a nemůže se nadechnout. A jak Roman najednou volá na Alenu: „Počkej!“ Ale dveře se zavřely dřív.
Slyšela jsem jeden detail, kvůli kterému si to celé zapamatuju. Když Alena vstávala, převrhla sklenku s kofolou. Tekutina stekla na krajku ubrusu a na skleněnou misku s cukrem. Nikdo ji neutřel. U stolu zůstala mokrá stopa, která se táhla od Alenina talíře až k Romanovu podtácku.
Když jsem pak přišla sklízet, ta sklenka pořád ležela na boku. Roman tam pořád seděl. Matka se mu dívala na prsa a nemluvila. Otec se tvářil, že tam není.
Já jsem jenom vzala toho mokrýho ubrusu, složila ho a dala do koše na prádlo. A řekla jsem: „Přeju dobrou chuť.“ Ne, to zní blbě. Řekla jsem: „Můžu odnýst talíře?“
Nikdo mi neodpověděl.
Alenu jsem viděla asi za tři neděle. Přišla sem sama. Objednala si žemlovku a kafe. Pracovala pořád v té lékárně na Minské, říkala kolegyni, co s ní přišla. Zeptala jsem se, jestli děti nejsou nemocný. Řekla, že jsou u táty. A pak dodala, že ji to stojí víc, než čekala — ne peníze. Prý se vrátila domů a z kuchyňské linky vzala ten dekorační talíř, co tam měli z dovolený v Lednici. Rozbila ho do kbelíku.
“Byl tam za dvě stě padesát korun a pamatuju, že jsem ho nikdy neměla ráda,” řekla.
U pultu jsem jí přisunula cukr. Neřekla jsem nic. A ona mi dala do ruky padesát korun. „To je za to kafe,“ řekla. „Zbytek si nechte.“
Stálo to padesát korun. Káva. Dneska už si taky platím víc, než bych chtěla. Ale vždycky, když sem někdo přijde a začne se hádat u stolu, vzpomenu si na Alenu, jak skládala řízek ke kraji talíře a jak ta kofola tekla k podtácku. A jak pak o tři neděle později v klidu rozbila ten talíř do kýble.
Ten oběd skončil tím, že nikdo nedojedl. Svíčkovou i řízky jsme pak dávali do kbelíku pro prasata. Stará paní nechala na stole dvě stě korun spropitného, ale bylo cítit, že to nechala z rozčilení, ne z vděčnosti.
Já jsem si tehdy řekla, že jestli se někdy vdám, budu si hlídat telefon. Ne svůj. Ten jeho. Ale hlavně si budu hlídat, abych se nikdy nedostala do stavu, kdy by mi ubrus zůstaly mokré od kofoly, a nikdo u stolu by se ani nehnul, aby to utřel.
Alena pak bydlela u tety v Tišnově tři měsíce. Pak si pronajala byt dva plus jedna na Nových Sadech. Roman se k Daně nenastěhoval — prý ho vzala k sobě, ale po dvou týdnech zjistila, že dluží na nájmu za garáž. A stará paní? Ta prý, když jí přišlo oznámení o rozvodu, volala Aleně a řekla jí, že je sobecká. Že matka má držet rodinu pohromadě. A Alena jí na to řekla: „Já nejsem tvoje dcera. Já jsem jen žena, co ti rodila vnoučata. A tu jsem přestala bejt, když tvůj syn začal říkat, že jde na ryby.“
Když mi to vyprávěla po roce, měla jiný přívěsek na klíčích. Malýho kapra. Řekla, že to má schválně, aby si připomínala, co už nikdy nebude poslouchat.
Dneska si sem občas zajde. Nikdy s sebou nemá mobil. Nebo ho má, ale leží na stole displejem dolů. A pokaždý si k tomu kafi dá dvě vejce natvrdo. To je její věc. Já to nehodnotím. Jenom vím, že obědy v neděli tady mívám pěkný drama. Ale tenhle byl jinej. Ten se mnou zůstal.
