Micku vyhodili. Znovu. Už potřetí za jeho krátký život. Prostě mu štěstí nepřálo.
Ani rok mu nebyl, a už ho tři rodiny odkoply. Ne, že by ho rovnou vyhodili. Nejprve si ho předávali z ruky do ruky. A pak
Pak ho prostě vynesli ven, poodešli kousek od domu, položili do popelnice a utekli. Aby nenašel cestu zpátky. Ale on ani nehledal.
On to pochopil. Hned. Z výrazu tváře toho muže. Jeho žena se velmi rozčílila, když Micka poškrábal novou koženou pohovku.
Byla moc drahá. A ona vynesla rozsudek. A muž? Co muž? Vždycky se vším souhlasil.
Vzal si pod paží ročního kocoura a došel k popelnici v sousedním dvoře. Mica by za ním stejně nešel. Ne, nešel. Viděl ten rozsudek v jeho očích a věděl.
Všechno je marné. Mohli se alespoň rozloučit lidsky. Pohladit ho na rozloučenou. Omluvit se. Ale takhle
Bylo to nelidské. Jako by vylili kýbl odpadků.
Mica si povzdechl a pokusil se v odpadcích najít něco k snědku, zobákem lovil zbytky starého kuřete. Vylezl a sedl si vedle velké zelené popelnice. Díval se do slunce.
Mžoural, ale neodvracel se. Z toho velkého světlého kotouče sálalo teplo. A jemu se to líbilo.
Byly to poslední sluneční paprsky. Paprsky léta, podzimu, zimy. Krátké oteplení. A krusta ledu roztála.
Ale v Micově duši zamrzla.
Večer a noc byly ledové. Po západu slunce se chopil práce vítr a mráz.
Zrzavý kocour se třásl zimou. Nevěděl, kam jít, ani kde se schovat, a tak
Našel velkou hromadu zvadlých, rezavých listů a zalezl do nich. Svinul se do klubíčka. Nejprve mu bylo strašně zima a tělo mu škubalo zimou, ale pak
Pak, když mu vítr s ledovými krystalky ztuhl srst, mu najednou bylo tepleji a třes ustal. Nějaký hlas v hlubinách mu šeptal laskavá slova.
Slova, která ho ukolébávala a nabízela, aby zavřel oči a zapomněl na všechna příkoří.
Stáhni se ještě víc a spi. Spi, spi, spi. Cítil teplo.
Teplo se rozlévalo jeho ztuhlým tělem.
Je to tak jednoduché. Stačí se vzdát. A všechno pomine. Nastane klid a věčnost. Pryč budou křivdy a bolesti.
Mica naposledy vzdychl a souhlasil. Proč bojovat? Kvůli čemu?
Vždyť zítra ho čeká stejný chlad a hlad. A stejná touha zavřít oči a nikdy, nikdy, nikdy je znovu neotevřít.
Lampy na ulici se rozsvítily nejprve v dáli. A Mica na ně naposledy pohlédl. Často je pozoroval ze svého okna. Zrzavý kocour naposledy nasál to světlo a jeho oči v temnotě zazářily.
Právě ten poslední záblesk upoutal pozornost malé zrzavé holčičky. Šla domů s tátou. Zatáhla ho za rukáv.
Tady, řekla. Tady v listí někdo je.
Nikdo tam není, odbyl ji táta, schoulený do sebe před zimou. Pojď rychle domů. Je mi zima.
A pokusil se ji odvést od velké tmavé hromady listí. Holčička zavrtěla rameny.
Viděla jsem to. Viděla jsem světlo.
Světlo v hromadě starého listí? podivil se táta. To není možné. To přece nejde.
Ale holčička už byla u hromady a rozhrnula vrchní vrstvu. Narazila na něj. Na zrzavého kocoura.
Tati! vykřikla.
Viděla jsem ho. To je on.
Kdo? táta se podivil a přistoupil blíž.
Tady je. řekla holčička a pokusila se zvednout ztuhlé tělíčko.
Nech ho být, řekl táta. Už je mrtvý. Nebudeme si přece nosit domů mrtvou kočku.
Není mrtvý, odvětila zrzavá holčička. Já vím. Já vím. Je živý. Viděla jsem světlo v jeho očích.
Světlo v očích kočky? pokrčil táta rameny.
Přikrčil se blíž, zvedl tělíčko a pokusil se nahmatat tlukot srdce.
A Micovi se tak strašně chtělo spát. Tak moc. Spánek mu slepil víčka a teplo zaplavovalo jeho tělo. A ten hlas uvnitř mu stále šeptal.
Spi, spi, spi Neotvírej oči.
Ale ten hlásek. Ten tenký dětský hlásek pořád dokola opakoval.
Světlo v jeho očích.
Co po mně chtějí? Proč mě zase trápí? Proč mě nenechají v klidu usnout?
S námahou pootevřel oči, aby spatřil ty, kdo mu nedovolí odejít.
Tady! vykřikl dětský hlásek. Tady! Já to říkala! Viděl jsi to? Znovu! Světlo!
Jaké světlo?
Podivil se táta, ale Sundal si bundu, zabalil do ní zrzavé tělíčko a vydal se směrem k domu.
Holčička běžela vedle něj. Spěchala.
Tati, tatínku, prosím, rychleji. Je mu zima.
Zmizeli ve vchodu a pak V okně v pátém patře se rozsvítilo světlo.
Micu koupali v teplé vodě a napájeli ohřátým mlékem. A holčička
Holčička ho prosila.
Prosím, neumírej. Neumírej.
A led na jeho srsti roztál. A v duši roztál.
A velký zrzavý kocour s údivem sledoval, jak se o něj táta s holčičkou starají. Už byl probuzený a teplo, které cítil, bylo skutečné.
Ne teplo z radiátorů. Ale z malého dětského srdce.
A venku stál On. Ten, který občas přijde na pomoc.
Stál a díval se na rozsvícená okna v pátém patře.
Stál a říkal.
To je všechno, co můžu. Všechno, co můžu.
Chvíli postál, pak dodal.
Světlo ne každý ho vidí. Ne každý. A ne každý, kdo ho vidí, ho dokáže zachovat.
A Mica, když hleděl na zrzavou holčičku, nepřemýšlel o velikosti člověka. O takových věcech přemýšlejí lidé.
On přemýšlel o svém.
Viděl svět
