Ten večer Jarda nemohl usnout. Obraz ženy před pekařstvím mu nedal pokoj. Vracel se mu stále dokola nejen její tvář, ale především ten pohled, ve kterém se mísila únava, stud a dosud živá důstojnost. Věděl, že musí jednat rychle.
Ráno, ještě před rozedněním, ztlumil telefon, vzal kabát a vyšel do mrazivého zimního rána. Město bylo téměř prázdné, jen pár chvatných chodců a uklízeči. Jarda zamířil k pekařství, kde starou ženu předchozí den spatřil. Prodavačka, ta samá s chladným pohledem, sotva zvedla oči od mechanických pohybů při přípravě pultu.
Viděla jste tu stařenu včera? zeptal se Jarda přímo.
Chodí jich tady mnoho pokrčila rameny. Pokud myslíte tu se skleničkami, přijde, až otevřou sběrný dvůr. Tak kolem deváté, možná desáté.
Poděkoval krátce a rozhodl se počkat.
Hodiny táhly nekonečně. Mráz mu štípal tváře, ale vzpomínka na Boženou ho hřála víc než nejteplejší kabát. Vybavil si, jak mu kdysi, když byl jen plachý chlapec, dávala dodatečné úkoly aby se rozvíjel a potichu ho zvala po škole do kabinetu třídil knihy, mazal tabuli, skládal pastelky. Nakonec mu vždy vložila do ruky teplý rohlík nebo kus domácího koláče.
Kolem čtvrt na devět se na rohu ulice objevila drobná postava s malými, nejistými kroky. Měla tu samu ošoupanou tašku, stejný lehce sehnutý postoj, jako by každý krok vyžadoval nesmírné úsilí. Jarda cítil, jak se mu sevřelo hrdlo.
Boženo! vykřikl a na okamžik zapomněl na vše kolem.
Žena se lekla a zastavila. Dívala se na něj dlouze, jako by se snažila rozpoznat, kdo je tento dobře oblečený muž, který vyslovuje její jméno s takovým pohnutím.
Jsem Jarda, řekl a přiblížil se. Jarda Novák byl jsem vaším žákem, před mnoha lety.
Její tvář se na chvíli rozjasnila, ale pak se v očích objevila opatrnost.
Jardo ten chlapec, co začala, ale hlas se jí zlomil.
Ano, ten, který vždy zapomínal sešit na matematiku, ale nikdy nezapomněl sníst chléb, který jste mi dávala, usmál se. Paní učitelko, musíte jít se mnou. Nemohu vás tu nechat v mrazu.
Nechci být přítěží, zašeptala. Žila jsem tak dlouho
Vy jste pro mě znamenala všechno, řekl Jarda rozhodně. Kdyby nebylo vás, nevím, kde bych skončil. Zachránila jste mě před hladem, zimou, před mnohým. A teď je řada na mně.
Nedal jí čas na odmítnutí, vzal jí tašku a odvedl ji k autu. Uvnitř ji zahřál teplý vzduch z topení a ona tiše vydechla. Dívala se z okna bez slova, ale oči jí zalily slzy.
Jarda ji odvezl přímo domů, k údivu své ženy Jitky, která zrovna chystala dětem snídani.
Jitko, to je paní učitelka Božena. Ta, díky které jsem dokončil školu. A odteď bude bydlet s námi, řekl Jarda tónem, který nedovoloval odporu.
Jitka, ač překvapená, se srdečně usmála a objala ji. Děti, Tomáš a Lukáš, zvědavě přiběhly a ptaly se, jestli umí vyprávět pohádky.
V následujících dnech Božena pomalu ožívala. Nabírala síly díky pravidelnému jídlu a odpočinku. Jednoho večera seděla s Tomášem u stolu a pomáhala mu s úkoly.
Máš vnuka stejně tvrdohlavého jako jsem byl já, zasmál se Jarda z předsíně.
Ne, usmála se něžně, je ještě zvědavější. A to je dobře. Zvědavost zachraňuje lidi.
Jarda cítil, jak se uzavírá kruh. Léta žil s pocitem dluhu, ale nevěděl, jak dobro vrátit. Nyní konečně mohl.
Jednoho rána jí řekl:
Paní učitelko, mluvil jsem s úřady. Chtějí vám přidělit sociální byt a malý příspěvek. Ale já bych chtěl víc. Potřebuji někoho, kdo by pomáhal dětem mých zaměstnanců s učením, byl jim rádcem. A neumím si představit nikoho lepšího než vás.
Její oči se opět zarosily.
Jardo já jsem jen unavená stařena.
Ne, jste učitelka. A učitelé nikdy úplně nestárnou.
Přijala to s pokornou skromností a zpráva se brzy roznesla mezi zaměstnanci. Děti rády chodily do studovny, kterou Jarda v práci zařídil. Božena je učila nejen matematiku nebo gramatiku, ale také lekce o důstojnosti, laskavosti a o tom, že někdy i malé gesto může změnit život.
Jednoho odpoledne, když poslední dítě odešlo, zůstal Jarda s Boženou sám.
Víte, řekl tiše, ten den v pekařství jsem si pomyslel: Když vás nechám odejít, budu se celý život trápit. Takže děkuji, že jste mi dovolila udělat něco dobrého.
Božena se usmála, vděčným, teplým úsměvem.
Jardo, pravda je když jsem vás viděla, řekla jsem si, že Bůh nikdy nezapomene na své lidi. I kdyby uplynuly desítky let.
Měsíce plynuly a její zdraví se zlepšovalo. Už to nebyla sehnutá žena z ulice, ale znovu učitelka s pevným a laskavým pohledem. Jednoho léta celá rodina Jarda, Jitka, děti a Božena vyrazila na výlet na venkov, do jejího rodného kraje. Tam jim ukázala rodný dům, kostel, kde byla pokřtěna, a lavičku před školou, kde kdysi čekala na žáky.
Všechno začíná podanou rukou ve správný čas, řekla dětem. Pamatujte si to. A až přijde čas, podávejte ruce i vy.
Toho večera pod hvězdnou oblohou Jarda stiskl Jitce ruku.
Víš, Jitko, myslím, že až teď chápu, co znamená vše pro rodinu. Rodina není jen ta, do které se narodíš. Je to i ta, kterou se rozhodneš zachránit.
Jitka se usmála a opřela hlavu o jeho rameno. V dálce seděla Božena na lavičce a vyprávěla Tomášovi a Luk
