Dnes jsem si připomněl, jak poznámka mého manžela o expiraci změnila život sedmačtyřicetileté ženy. Stál jsem nad hovězími plátky z trouby, lehce připálenými po okrajích, a nemohl uvěřit vlastním uším.
Jsi prošlá. Chci rozvod, řekla moje žena a odstrčila talíř. Znělo to tak obyčejně, jako když někdo oznámí další zdražení elektřiny. Zůstal jsem ztuhlý se dřevěnou vařečkou v ruce. Kaktus na okenním parapetu smutně trčel s pokrouceným trnem, jako by potvrzoval: Pro tebe je konec. Je mi sedmačtyřicet a s Alenou jsme spolu strávili dvacet let. Náš syn Jakub už dávno studuje v jiném městě a hypotéku na náš dvoupokojový byt máme téměř splacenou. A najednou prošlá.
Vše kolem se zdálo zmražené jako černobílý záběr z starého televizního pořadu. Díval jsem se na připálené maso a přemýšlel: Dá se ještě něco zachránit, nebo je už pozdě? Je zvláštní, jak se mozek upíná k maličkostem, když se stane něco opravdu děsivého.
Rutina, která rozežírá vztahy
Od jara u nás doma panovalo napjaté ticho. Alena chodila z práce pozdě, o víkendech se zavírala s dokumenty, které jí nadřízený neustále přiděloval. Já jsem se utápěl v kancelářském životě vyplňoval jsem reporty, třídil papíry a večer jsem si alespoň pohladil naši kočku Míšu. Naše rozhovory byly strohé: Koupíš mléko? Nabiješ kartu? Kdo dneska myje nádobí? Mezi námi vyrostla neviditelná zeď.
Jakub, našemu devatenáctiletému synovi, už rok bydlel na koleji v Brně a domů jezdil jen zřídka. Občas zavolal, aby si řekl o peníze. O prázdninách přijel, ale plánovaný výlet na chatu nakonec nevyšel buď bylo špatné počasí, nebo byla Alena příliš unavená. Už tehdy jsem cítil, že jsme spíš spolubydlící než manželé.
A včera padl konečný rozsudek: Jsi prošlý.
Předzvěst a narůstající napětí
Stín rozvodu se vkrádal už dlouho. Před pár týdny se ucpal odpad v kuchyni a já zavolal instalatéra. Najednou Alena prohlásila: To je mužská práce, nepleť se do toho. Proč to řekla? Sama by to stejně neudělala. Ale potřebovala mi dát najevo, že jsem neschopný.
Pak se stala zvláštní věc naše sousedka, teta Věra, se nás v přízemí zeptala: Jardo, Alenko, slavíte letos výročí svatby? Vyměnili jsme si překvapené pohledy výročí jsme propásli před měsícem. Oba jsme na něj zapomněli. Teta Věra na nás pohlédla se soucitem, jako by už věděla, co se děje.
Ale tohle jsem nečekal:
Rozvod? Vážně?
Vážně, řekla Alena, aniž by se mi podívala do očí. Už to prostě nemá cenu.
Noc na gauči
Tu noc jsem prospal na staré pohovce, kde běžně sleduju filmy. Míša mi přístě ležela u nohou. Alenu jsem skoro neslyšel zavřela se v ložnici. Ráno jsem automaticky zapnul kávovar a při pohledu na kaktus v nakloněném květináči jsem si pomyslel: Ani jemu se nedaří. Už roky nevykvetl. A přitom kdysi měl krásné květy.
Chtěl jsem s Alenou mluvit, ale neměl jsem sílu. Šel jsem do práce a snažil se tvářit, že je všechno v pořádku. V kanceláři hromady papírů, šedé složky, kolegové při obědě hráli sudoku A já se nemohl soustředit. V hlavě mi znělo: Jsem jako prošlá potravina?
Synovi jsem zavolal až odpoledne:
Jakube, tady táta No, máma chce rozvod.
Po chvíli ticha odpověděl:
Tati, už dlouho jsem cítil, že to mezi vámi skřípe. Pokud budeš potřebovat, přijedu o prázdninách, pomůžu ti s přesunem.
Díky, synu. Zahřálo mě to u srdce.
Zásah tchyně
Druhý den mi volala tchyně. Obvykle se ptá na holuby na balkóně, ale tentokrát šla rovnou k věci:
Rozvod? Alena mi něco naznačila. Jak může někdo v tomhle věku opustit rodinu?!
To já nejsem ten, kdo to chce, zamumlal jsem.
Takže jsi neviděl, nepostaral ses o ni. Už nejste děti, Jard
