Jmenuju se Radek, je mi čtyřicet sedm a od chvíle, kdy mi máma přestala otevírat dřív, než jsem stihl zaklepat, mám pocit, že jsem u ní najednou host. Bydlím v Brně na Křenové, ona pár tramvajových zastávek dál na Vinohradech – ne v Praze, u nás taková čtvrť taky je, malá, s obchodem se smíšeným zbožím v přízemí a fialovým šeříkem u vchodu, který jí každé jaro leze do kuchyňského okna. Mám od jejího bytu klíč skoro deset let. Od chvíle, kdy jí operovali koleno a někdo jí musel nosit nákup, dokud nezvládala schody.
Táta zemřel před šesti lety. Odešel v noci, ve spánku, a máma – jmenuje se Věra, je jí sedmdesát dva – od té doby bydlí sama v tom bytě po babičce. Sestra Jitka žije v Olomouci, takže na mně to nějak zůstalo: nákupy, pošta, občas kotel, který dělá divné zvuky. Nikdy jsem nepovažoval za problém prostě odemknout a jít dovnitř. Vždycky jsem zavolal: "Mami, to jsem já!" a šel rovnou do kuchyně postavit tašky. Zdálo se mi to normální. Byl to přece byt, ve kterém jsem vyrostl.
Jenže ono se to nějak rozjelo. Nejdřív jsem chodil, jen když jsem něco nesl. Pak jsem začal chodit, i když jsem nic nenesl – jen tak, zkontrolovat. Otevřel jsem okna, protože byl v bytě cítit zatuchlý vzduch. Odnesl jsem talíř ze stolu do myčky, protože tam stál od včerejška. Jednou jsem jí dokonce přebalil postel, protože povlečení bylo podle mě už týden staré. Nikdy mě nenapadlo, že bych se jí měl zeptat, jestli to chce.
Ten čtvrtek si pamatuju přesně, protože jsem měl v deset schůzku s klientem a chtěl jsem to u mámy vyřídit rychle – hodit tašku s rohlíky, zkontrolovat léky na kredenci a jet dál. Bylo krátce po osmé. Otevřel jsem dveře svým klíčem, jako vždycky, a máma seděla u stolu v županu, s hrnkem kávy, a dívala se na zprávy na ČT24. Na židli visela halena, na dřezu stály dva talíře od večeře, postel neustlaná. Normální ráno, řekl bych. Já jsem ale hned začal: otevřel jsem okno v obýváku, sebral talíře, řekl jsem něco o tom, že prach na poličce se sám neuklidí a že ručníky v koupelně už páchnou. Mluvil jsem asi tři minuty v jednom tahu.
Máma mě zastavila. Řekla, ať to všechno nechám tak, jak to je. Nerozuměl jsem tomu. Řekl jsem jí, že jí přece jenom pomáhám. Ona na to, že chce, abych si sedl. A pak mi řekla větu, kterou jsem od svojí matky nikdy nečekal: "Radku, od teď mi prosím před vchodem zazvoň." Zeptal jsem se proč. Odpověděla, že chce vědět, kdy k ní kdo jde. Řekl jsem jí, že přece nejsem kdokoli, že jsem její syn. A ona na to – klidně, ale pevně – že právě to je ten problém. Že jako syn jsem si u ní zrušil všechny hranice, jaké bych respektoval u cizího člověka.
Byl jsem uražený. Zeptal jsem se, jestli něco tají. Řekl jsem jí, že je mi líto, že po tom všem, co pro ni dělám, si teď musím "žádat o povolení" vejít do bytu, ve kterém jsem vyrostl. Ona mi na to klidně odpověděla, ať si zkusím představit, že bych já v devět ráno vešel do jejího bytu s vlastním klíčem, otevřel okna a začal jí říkat, co má uklidit. Řekl jsem, že to není totéž. Zeptala se proč. Neuměl jsem odpovědět.
Odešel jsem ten den bez tašky s rohlíky – nechal jsem ji na stole a prostě odešel. Skoro deset dní jsme si volali jen kvůli nutným věcem: jestli přišla složenka, jestli má dost prášků na tlak. Jitka mi po telefonu řekla, že jsem to možná přehnal, že máma má právo mít doma nádobí v dřezu, když chce. Přemýšlel jsem o tom hodně dlouho, hlavně v autě cestou z práce, kdy mám čas nemyslet na nic jiného.
Nakonec jsem k ní jel v neděli – ne s klíčem v kapse jako obvykle, ale s balíčkem koblih z pekárny na rohu, tou, co má ve výloze vždycky křídou napsané ceny. Zazvonil jsem. Čekal jsem u dveří možná deset vteřin, což mi přišlo směšně dlouho na vlastní matčin byt. Otevřela v županu, podívala se na sáček a zeptala se, jestli jsou s mákem. Byly.
Sedli jsme si ke stolu a já jsem jí řekl, že jsem přemýšlel o tom, co říkala. Že jsem si uvědomil, že jsem k ní chodil kontrolovat, jestli je v pořádku, ale ve skutečnosti jsem kontroloval, jestli je byt v pořádku podle mě. Přiznal jsem jí, že se od táty smrti bojím, že jí něco bude a já se to nedozvím včas – že za tou potřebou pořád nakukovat do jejího bytu je ten strach, ne skutečná pomoc. Máma mě chvíli poslouchala a mlela přitom cukr v kávě lžičkou, aniž by pila. Pak řekla, že klíč mi nebere – že ho mám mít pro případ, že se něco stane, že neotevře, že nezvedne telefon. Ale že když jde jen o návštěvu, chce slyšet zvonek.
Domluvili jsme se na jedné věci navíc, kterou jsem sám navrhl: že jednou týdně, ve středu odpoledne, přijdu na kávu – naplánovaně, ne z povinnosti kontroly. A že klíč použiju jen tehdy, když se nedovolám dvakrát po sobě do dvou hodin.
To bylo před třemi měsíci. Minulou středu jsem zazvonil, jako vždycky teď zvoním, a čekal jsem s taškou pečiva u dveří o dost déle, než mi bylo příjemné. Otevřela, v ruce ještě utěrku, na dřezu dva hrnky od kávy – asi byla u ní sousedka paní Kadlecová z třetího patra. Nic jsem neřekl o hrncích. Podal jsem jí pečivo a zeptal se, jak se má koleno. Sedli jsme si k oknu, kde je pořád cítit ten šeřík, a povídali si asi hodinu o ničem důležitém. Odcházel jsem s prázdnou hlavou, což jsem u ní dlouho nezažil – žádný seznam věcí, co ještě uklidit, žádná kontrola. Jen máma, hrnek kávy a klíč, který nosím dál v kapse, ale který jsem od té neděle nepoužil ani jednou.
