Jmenuju se Zdeňka Rybářová, je mi šedesát tři a poslední osmnáct let vedu účetnictví pro menší firmy v Přerově – hlavně živnostníky, kterým se nechce sedět nad Pohodou do půlnoci. Klienty beru na doporučení, jinak by mě to semlelo. A právě tak jsem se před třemi lety dostala k Aleně Novosadové, majitelce autoservisu na Kojetínské, kterou mi doporučila sousedka z patra.
Ten čtvrtek v březnu si pamatuju kvůli dešti se sněhem – takovému nechutnému, co se lepí na boty a člověk si ho nosí až do kanceláře. Alena přišla bez ohlášení, s deštníkem, který jí kapal na koberec, a s krabicí od bot pod paží. V krabici nebyly boty. Byly tam faktury, výpisy z účtu a jedna modrá desková složka, na které bylo fixem napsáno "TÁTA".
Servis po otci zdědila rok předtím. Starý pan Novosad ho vedl přes třicet let, dvě zvedací plošiny, jeden mechanik na částečný úvazek, klientela hlavně z okolí Předmostí. Když umřel, měla Alena pocit, že drží v ruce fungující byznys. Netušila, že spolu s hever kem a klíči zdědila i dluh, o kterém nikdo nemluvil.
Přišlo to na světlo, když se ozvala leasingová společnost kvůli splátkám za druhou zvedací plošinu – tu novější, kterou si otec pořídil dva roky před smrtí. Splátky nebyly placené osm měsíců. Osm. Alena o tom nevěděla vůbec nic, protože otec všechnu poštu se žlutou obálkou nosil sám na poštu a nikomu se nesvěřoval.
Sedla si mi ke stolu, sundala si mokrou bundu a položila ji na opěradlo židle, aby neteklo na podlahu – všimla jsem si toho, protože to byl jediný klidný, promyšlený pohyb za celé to odpoledne. Všechno ostatní na ní bylo napjaté.
"Kolik," zeptala jsem se rovnou, protože s Alenou se chodí rovnou k věci.
"Tři sta čtyřicet tisíc," řekla. "Plus penále, co narůstá každý měsíc."
Rozložily jsme si to na stole vedle sebe – já v roli té, co počítá, ona v roli té, co to musí zaplatit. A do toho se najednou objevil bratr.
Bratr, Radek Novosad, o čtyři roky starší, bydlí v Olomouci, pracuje jako obchodní zástupce pro stavební materiály. Otcův pohřeb absolvoval, dědictví po právní stránce taky – notářský zápis podepsal, aniž by se ptal na cokoli o firmě. Servis nechtěl, řekl to na place otevřeně: "Ať si ho vezme Alena, já s plechem nikdy nic neměl." Podepsal se pod dědickou dohodu, kde připadl servis i s vybavením jí, zatímco on dostal chatu u Plumlovské přehrady a otcovo staré auto, které stejně hned prodal.
Jenže když se ozval leasing a k tomu ještě dodavatel náhradních dílů s nezaplacenou fakturou za sto dvacet tisíc – to jsem zjistila při druhé schůzce, protože Alena si nejdřív myslela, že problém je jen jeden – Radek najednou volal skoro denně. Ne že by chtěl pomoct. Chtěl vědět, jestli se dá "něco z toho firmy ještě vytáhnout", než to prý "spadne úplně".
To jsem slyšela z Alenina telefonu na hlasitý odposlech, protože seděla u mě v kanceláři a on jí volal potřetí za týden. "Prodej tu druhou plošinu, ať to aspoň něco vynese," říkal. "A jestli servis zkrachuje, tak ať zkrachuje rychle, ne pomalu, ať se s tím netaháš roky."
Alena mu na to řekla jednu větu, kterou jsem si zapsala, protože přesně takhle to bylo: "Radku, ty jsi podepsal, že to je moje. Teď je to i moje starost, ne tvoje rada."
Položila telefon na stůl obrazovkou dolů. Ne prudce. Jen ho tam nechala ležet, jako by ho chtěla na chvíli přestat vidět.
Další dva měsíce jsme řešily, jak z toho ven. Leasing jsme přenastavili na delší splátky – to šlo, i když s vyšším úrokem. Dodavateli dílů jsem navrhla splátkový kalendář místo jednorázové platby, a on na to kupodivu přistoupil, protože věděl, že bankrot servisu by mu nepřinesl nic. Alena prodala tátovo staré terénní auto, které stálo na dvoře a jen zabíralo místo, za sedmdesát pět tisíc, a tu částku hodila rovnou na jistinu leasingu.
Mechanika, Pavla, který u táty pracoval dvanáct let, si nechala – i když jí radili, ať ho propustí a šetří na mzdách. Řekla mi tehdy, že bez Pavla by servis vůbec nefungoval, protože zákazníci chodí kvůli němu, ne kvůli jménu na vývěsní ceduli.
V srpnu, když už bylo jasné, že se to dá zvládnout, přišel Radek osobně. Poprvé za celé to období vešel do servisu sám, ne po telefonu. Byla jsem tam náhodou – Alena mě pozvala, abychom společně podepsaly nový splátkový kalendář s leasingovou firmou, papíry ležely na stole u kávovaru.
Radek se postavil ke dveřím a řekl, že by rád "byl součástí toho, co se z firmy ještě dá zachránit" – teď, když bylo vidět, že se to podařilo. Alena se na něj podívala, sáhla po modré desce s nápisem "TÁTA", otevřela ji a položila před něj kopii dědické dohody s jeho podpisem.
"Tady stojí, cos dostal a co jsi nechtěl," řekla. "Chatu máš. Auto jsi prodal. Servis je zapsaný na mě, dluhy jsem splatila já, ze svého a z prodeje tátova auta. Teď je pozdě chtít podíl na tom, co jsi před rokem odmítl."
Zavolala mi pak ještě ten den večer, že podepsala s leasingem novou smlouvu na tři roky, s nižší měsíční splátkou, kterou servis unese. Dodavateli dílů poslala poslední splátku o dva měsíce dřív, než museli. A na vrata servisu dala novou ceduli – ne s otcovým jménem, ale s nápisem "Autoservis Novosadová", protože, jak řekla, teď už to nese ona, celé, i s tím, co bylo pod povrchem.
